Václav Alois Liškutín
(*23. 9. 1929 +10. 10. 2000)
Herec Václav Alois Liškutín se narodil 23. září 1929 v Brně (i když některé internetové stránky uvádějí Otín u Jihlavy). Své dětství a mládí prožil v rodinném kruhu v obci Tvarožná u Brna v zemědělské rodině. Žil mezi mnoha dobrými přáteli a kamarády, na které celý život rád vzpomínal.
Jeho rodiče, Marie a Alois, pocházeli ze starých selských rodů. Otec byl z osmi a matka ze tří dětí. Sám měl tři sourozence. Dvě sestry – Marii a Věru, a mladšího bratra Františka, který záhy zemřel. Hospodářství živilo celou rodinu.
Obecnou školu vychodil ve Tvarožné a měšťanskou školu v blízkých Pozořicích. V roce 1943, za německé okupace, ukončil základní vzdělání. Bylo logické, že zůstal na hospodářství svého otce. Po válce, v roce 1946, začal studovat rolnicko-zemědělskou školu ve Šlapanicích. Po dvou letech ji ukončil. Ve Tvarožné existovalo ochotnické divadlo. Podle vzoru své matky se této činnosti také věnoval. To byl impuls, kterým mu divadlo a hlavně herectví učarovalo natolik, že to předurčilo jeho další životní dráhu.
Komunistický režim soukromé hospodářství potlačoval a v rámci kolektivizace zabavil rodičům většinu majetku, který byl převeden do JZD Tvarožná. Tato skutečnost zformovala jeho politické přesvědčení. V polovině roku 1949 byl přijat na konzervatoř, obor dramaturgie. Z ní pak, po jejím krátkém trvání, byl celý ročník převeden, po přijímacích zkouškách, na nově založenou divadelní fakultu Janáčkovy akademie muzických umění (JAMU) v Brně.
Během konce 1. ročníku a následujících prázdnin absolvoval doškolovací kurz pro nematuranty na zámku v Protivíně v Čechách.
Měl velký talent nejen herecký, nýbrž také pěvecký Měli to v rodině. Jeho sestry zpívaly v kostele na kůru a sestřenice Věra Knosová byla členkou opery státního divadla v Brně. Moc nescházelo a stal se operním pěvcem.
Dramaturgie ho ale přitahovala více. Recitace Schillerova „Potápěče“ je nezapomenutelná a neopakovatelná. Ani hudební nástroje mu nebyly cizí. Hrál na klavír a kytaru, zpíval báječné písničky a vytvářel tak ve společnosti dobrou náladu a pohodu.
A právě jeho talent byl solí v očích mnoha lidem. Zejména jednoho jeho spolužáka, který se postaral o to, aby po dalším roku studia herecké fakulty byl z politických důvodů vyloučen. Stačilo zajít na Místní národní výbor ve Tvarožné a zeptat se, jak mohou nechat studovat syna kulaka.
Tím byl osud zpečetěn. Napomohlo tomu ještě jeho odmítnutí vstupu do ČSM - Československého svazu mládeže. Proto byl, jako politicky nespolehlivý, ze studia vyloučen a zařazen do pracovních vojenských útvarů PTP (pomocné technické prapory) na hlubinné práce v dolech OKD Orlová – Petřvald, do dolu „Československý pionýr“. Zde po dobu 26 měsíců pracoval jako důlní rychlorazič. Na konci roku 1953 byl ze zdravotních důvodů v souvislosti s reorganizací PTP propuštěn do civilu.
Po změnách vedení na JAMU dostal možnost dokončit studium herectví.
Absolventské představení v roce 1955 mělo velký úspěch. Hrál dvojroli v Shakespearově hře “Komedie plná omylů“. Právě proto mu bylo nabídnuto angažmá v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové, kde byl ředitelem Milan Pásek, který ho na fakultě učil.
V Hradci Králové v té době žil také jeho strýc generálmajor MUDr. Josef Liškutín, který působil na Vojenské lékařské akademii jako profesor hygieny. Po návštěvě Moskvy, kam byl předvolán, za záhadných okolností předčasně zemřel ve svých 46 letech. Po slavném pohřbu byl pochován na hřbitově ve Tvarožné.
Po třech divadelních sezonách na základě své politické orientace odmítl vstup do KSČ. Byl zbaven členství v Krajském oblastním divadle „Vítězný únor“, přestože byl v té době již ženatý a čekal s manželkou Evou první dítě.
Na základě uměleckých výsledů získal v roce 1958 angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě. Bylo to díky tomu, že tehdejšího ředitele Panovce nezajímalo politické zaměření, ale herecké schopnosti. Byly to pro něj velmi úspěšné čtyři divadelní sezony. Šel z role do role. Jezdil s představeními a estrádami na zájezdy. V Jihlavě byl velmi oblíbený a spokojený.
V lednu 1959 mu žena porodila syna, za což jí byl nesmírně vděčný a šťastný. Protože kromě zaměstnání byla pro něj důležitá i rodina, chtěl být co nejblíže svým rodičům. Také jeho žena pochází z Brna a tak přijal po čtyřech letech působení v Jihlavě nabídku na angažmá v Brně.
Dobré bydlení bylo pro něj také důležité. V Jihlavě se po této stránce nenaplňovaly jeho představy. Tak si v roce 1962 zakoupil družstevní byt na Provazníkové ullici v Brně. Za dva roky, to je v roce 1964, přibyla do rodiny dcera. Jeho žena byla zaměstnaná na II. stomatologické klinice v Brně jako zubní laborantka.
Hrál ve „Večerním Brně“ a pak v divadle “Bří Mrštíků“ (nynější „Městské divadlo v Brně“) na Lidické ulici. Zde byl zaměstnán až do důchodu.
V Brně to bylo, co se týká stěžejních rolí, horší neboť v krátké době po jeho nástupu do zdejšího divadla tam, také z Hradce Králové, nastoupil jako ředitel Milan Pásek. Ten se postaral o to, aby velké role nedostával.
Každé zlo je ale k něčemu dobré. Tím měl totiž více času na působení v rozhlase, v televizi a v dabingu, kde získal čestné uznání. Hrál v několika filmech. Byly to například „Postřižiny“, „Na samotě u lesa“, „Smrt stopařek“, „Kdo hledá zlaté dno“, „Slovácko sa nesúdí“, Četnické humoresky“ a další. Celkem asi 28 filmů. Byly to sice menší role, ale byly. Také vyučoval dramaturgii na Lidové škole umění v Rousínově.
Mimo své zaměstnání se věnoval svým zálibám. Postavil chatu v Rozdrojovicích, věnoval se amatérskému filmu (8 mm i 16 mm film), fotografoval (fotky si vyvolával sám) a věnoval se i železničnímu modelářství. Miloval turistiku se stanováním v přírodě. S rodinou projezdil celou republiku od Šíravy až po Lipno. Měl rád lyžování i dovolené u moře.
Vždy se rád s celou rodinou vracel ke svým rodičům. Pokud mu to čas dovolil, pomáhal, kde se dalo. Například při jednocení řepy nebo vybírání brambor, protože každý člen JZD se musel o určitý úsek společných polnosti starat.
Ve Tvarožné vystoupil společně se sestřenicí Věrou Knosovou při zahájení oslav 700 výročí první písemné zmínky o obci v roce 1988. I v důchodu pracoval v rozhlase Proglas, recitoval při různých společenských akcích, vernisážích a podobně. Svou uměleckou činností se udržuje v povědomí veřejnosti dodnes.
Politickou křivdu, spáchanou komunistickým režimem na sobě a na rodičích, se snažil po sametové revoluci řešit aktivní činností ve straně lidové a ve výboru PTP. Ani po revoluci se však nemohl smířit s bezprávím a podvodníky.
Největší štěstí hledal v kruhu rodinném. Proto byl nejšťastnější, když měl celou rodinu blízko sebe. Dokonce odmítl i nabídku angažmá v Praze, protože by se jí tak opět vzdálil.
10. října 2000 v 15:25 hodin ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny náhle zemřel.
Sepsáno ve spolupráci s manželkou a synem našeho významného rodáka.
