Události roku 1805 ve vztahu k Tvarožné
Na počátku roku 1805 naši předkové, žijící v kraji na polovině cesty mezi Brnem a Slavkovem, vůbec netušili, co jim přinese jeho konec. Ostatně měli úplně jiné starosti.
Moravu postihla v roce 1804 velká neúroda. Do žní památného roku 1805 sužovala lid nebývalá drahota. Nedostatek potravin a bída, hlavně u těch nejchudších, přinášela nejistotu a hladové bouře. Teprve po žních se situace trochu uklidnila a život se dostával do klidnějších kolejí. Dále však přetrvávala nespokojenost s neúnosným daňovým zatížením, až čtyřikrát větším než v sousedních Uhrách. Navíc rakouská armáda po předchozích válkách doplňovala stavy mužstva I na Moravě. Na vojnu rukovali mladí muži, kteří byli verbováni po stovkách. Řada z nich se do svých domovů již nikdy nevrátila.
V srpnu roku 1805 začala - daleko od nás - třetí koaliční válka. Skončila porážkou spojeneckých rusko-rakouských vojsk ve střetnutí s armádou francouzskou ve slavné bitvě u Slavkova, která vtáhla obec Tvarožnou do historie. Na bojišti byli přítomni I tři panovníci znesvářených států: francouzský císař Napoleon, rakouský císař František I. A ruský car Alexandr I. Přijeli sem rozhodnout o dalším dění v Evropě. Proto se tomuto střetnutí začalo říkat bitva tří císařů.
Slavné bitvě předcházela složitá spleť politických a vojenských událostí. Na sklonku léta roku 1805 byl Napoleon nucen změnit svůj úmysl napadnout Británii. Británie uzavřela dohodu s rakouským císařem a ruským carem, a ti vyhlásili Francii válku. Nebezpečí napadení Francie přimělo Napoleona k rozhodnému kroku. Dal rozkaz k rychlému pochodu vstříc protivníkovi. Vojska přišla na Moravu z rakouského území, když Francouzi zlikvidovali armádu generála Macka u Ulmu (v Německu) a obsadili Vídeň. Na sklonku listopadu se francouzská armáda soustředila u Brna. Spojenecká armáda se nacházela u Olomouce. Schylovalo se k rozhodující bitvě, ve které krajina mezi Brnem a Slavkovem sehrála úlohu krvavého jeviště.
Porážka předsunutých jednotek ve Vyškově 28. listopadu přinutila francouzské jednotky k ústupu po olomoucké silnici směrem k Brnu. Spojenci chtěli rozhodující bitvu. Napoleon předstíral slabost, protože čekal na příchod dalších vojsk z Rakouska a z Čech. Téhož večera se císař sešel se svými maršály Muratem, Soultem a Lannesem v budově pozořické pošty. Zde došlo k zásadní dohodě o strategii Francouzů. Jejím důsledkem byl posun francouzské linie blíže k Brnu. Již druhý den, v pátek 29.listopadu, zaujala francouzská armáda nové pozice. Vznikla linie francouzské armády od Telnice po Tvarožnou.
Olomoucká silnice, Tvarožná a vrch Santon měly v plánech císaře Napoleona důležitou úlohu. Zde bylo třeba chránit velitelské stanoviště na Žuráni i postavení levého křídla proti možnému napadení ze severního směru. Vrch Santon obsadil 17. lehký pěší pluk pod vedením generála Clapareda, posílený osmnácti těžkými děly. Ohrazen třemi řadami zákopů byl Santon pevným bodem francouzské obrany s možností ovládat okolí od tvaroženských vinohradů na severu, přes východní prostor směrem k Sivicím a pozořické poště i část olomoucké silnice na straně jižní. Vrch tehdy ještě nebyl znova zalesněný a na severní straně byl příkrý svah, prakticky pro tehdejší vojska nedobytný.
Tvarožná byla v této době malou obcí se širokou návsí a na návrší stojící kostelíkem sv. Mikuláše. V šedesáti domech žilo necelých čtyři sta obyvatel, živících se převážně zemědělstvím. Obec patřila k líšeňskému panství rytíře z Freienfelsu, stejně jako sousední Velatice a nedaleká Slatina.
Velitelské stanoviště Francouzů bylo umístěno na Žuráni, kopci na dohled od Santonu jihozápadním směrem. Vrchní velitel spojenců generál Kutuzov řídil spojenecká vojska z Prateckého kopce. Tyto tři kopce do dnešních dnů symbolizují bitvu, která i po téměř 200 letech stále přitahuje tisíce turistů i stovky odborníků.
V den bitvy 2. prosince r. 1805 bylo ráno sychravo s teplotami kolem nuly. Údolí pod Prateckým kopcem zakrývala hustá mlha. Teprve o půl osmé začalo vycházet slunce. Stalo se součástí legendy o vítězné bitvě francouzského císaře.
Vojska maršála Lannese a maršála - prince Murata stála v postavení u Tvarožné. K 5. Lannesovu sboru patřily pěší divize generála Sucheta a generála Caffarelliho, umístěné po obou stranách olomoucké silnice. Zepředu je chránila lehká jízda generála Kellermanne. Od Sivic kryly Sucheta lehké jezdecké brigády husarů a jízdních myslivců pod vedením brigádních generálů Treilharda a Milhauda. Ti patřili k Muratovu sboru, stojícímu mezi Santonem a Žurání. Pod Suchetovo velení patřil také 17. lehký pěší pluk na Santonu i brigády generálů Bekera a Valhuberta na severní straně olomoucké silnice.
Proti nim zaujala postavení spojenecká vojska. Vedl je generálporučík kníže Bagration, který měl štáb na pozořické poště. Uprostřed byly umístěny pěší pluky, na křídlech myslivci a jízda. V první linii na křídlech byly husarské pluky, v záloze byla připravena těžká jízda. Na jihu poblíž pošty archangelgorodský mušketýrský pluk, na sever od silnice pskovský a staroingermanlandský mušketýrský pluk.
Poté, co vypukly boje u prateckého návrší, se na Lannesův rozkaz pohnula i francouzská pěchota na severní straně bojiště. S ní postupovalo i Muratovo jezdectvo. Proti nim pak vyrazili spojenci pod Bagrationovým vedením od pozořické pošty. Dali se do pohybu, když bylo zřejmé, že Francouzi zahájili postup po obou stranách silnice Brno-Olomouc.
Bagrationova pěchota postupovala těžkým terénem pomalu dvěma proudy rovnoběžně se silnicí. Na pravém křídle spojenců stál pavlogradský a mariupolský husarský pluk pod velením generála Wittgensteina. Posiloval je 5. myslivecký pluk. Při postupu nechali po pravé straně Pozořice se siluetou kostela Nanebevzetí Panny Marie. Sestoupili z mírného svahu, minuli sivické chalupy, překročili potok a silnici. Směřovali ke Tvarožné. Zde došlo k prvnímu střetnutí. Utkali se s levým křídlem Suchetovy divize a francouzskými jízdními myslivci a husary.
Když se Rusové přiblížili po mírně se svažující rovině polí na dostřel, zahájila děla ze Santonu prudkou palbu. Ruské mušketýrské pluky bojovaly se Suchetovými pěšáky, Kellermanova jízda sváděla tuhé boje s ruskými husary a kozáky. Před Santonem zahájila palbu i ruská děla. Právě Suchetovo křídlo bylo zesíleno prvním praporem 51. pluku Caffarelliho divize. Rusové se snažili obejít Suchetovo levé křídlo. Obsadili Tvarožnou a ze strany od Vinohradů a od Velatic zaútočili husaři a kozáci mokrou nížinou s potokem. Obsazení obce napomohli i kozácké eskadrony generála Czaplice.
Pěchota, husaři i kozáci se střetli v tvrdých bojích s 64. a 88. řadovým pěším plukem generála Valhuberta. Znovu zahájilo palbu ruské dělostřelectvo a tím způsobilo velké ztráty ve francouzských řadách. Smrtelně byl raněn velitel brigády Valhubert, který na následky zranění zemřel několik dní po bitvě, ve věku 41 let. Dělostřelecká palba ze Santonu pomohla odrazit ruský útok.
Další vlna ruského útoku byla hrozivá. Wittgensteinovi kozáci a myslivci zaútočili na francouzské levé křídlo. Generál Claparede vydal rozkaz k sestupu na úpatí Santonu vstříc útočníkům. Byla to rozhodující fáze bitvy.
Rusové byli donuceni k ústupu a vytlačeni z Tvarožné. K této události došlo krátce před polednem. Mezitím Lannes v čele Caffarelliho divize zahájil protiútok na pravém křídle. Z Kruhu, který je dnes částí obce Holubice, byli vytlačeni Rusové pod velením Uvarova a Ulaniuse. Obrovské ztráty utrpěl i archangelgorodský mušketýrský pluk, bojující pod Kamenským II. Dopoledne zde byla poražena i rakouská jezdecká kolona Jana z Liechtensteina, mimo jiné majitele pozořického panství. Lannesova ofenzíva na levém boku donutila Bagrationa k přeskupení vojsk a ústupu od Tvarožné.
V době bojů na severní straně bojiště se rozhodovala bitva na prateckém návrší, u Sokolnic, Telnice, Kobylnic, u Blažovic i na Starých vinohradech. Po poledni se hlavní dění odehrálo u Újezda a Žatčanského a Měnínského rybníka. To už byla situace na bojišti s převahou Francouzů naprosto zřejmá.
Na severní části bojiště zahájil po druhé hodině odpolední Bagration spořádaný ústup k Rousínovu. Byl chráněn palbou děl dvou rakouských baterií majora Václava Frierenbergera od pozořické pošty. Bitva se pomalu schylovala ke svému závěru. Unaveni byli vítězové i poražení. Bojištěm posetým těly padlých vojáků se nesl nářek raněných.
Obec Tvarožná v bojích velmi utrpěla: pobořené chalupy z nepálených cihel, spálené doškové střechy. Kostel sv. Mikuláše, ve kterém byl v tomto pohnutém období farářem Václav Bartošek, byl těžce poškozen a několikrát vydrancován.
Staré zprávy říkají, že více než jiné kostely v okolí. Vniveč přišla roucha, prádlo i šaty.
Obyvatelům zůstaly holé životy. Nebyly potraviny, zmizela drůbež, dobytek, seno a sláma. Zničeno bylo zimní osení. Co nebylo uloupeno před bitvou, vyrabovali vítězové bezohledně po bitvě. Panovalo násilí a krutost. V obcích i na okolních polích ležely stovky mrtvých a raněných, hrozily epidemie. Mírná zima tyto obavy podporovala. S pohřbíváním se pospíchalo, bylo to povinností poddaných ze všech obcí. Epidemie ale přesto přišla. Kosila stejně nemilosrdně jak vojáky tak civilní obyvatelstvo. Teprve příchod mrazů nemoci zastavil. Lidé i zpustošená, spálená a vydrancovaná krajina se z následků bitvy vzpamatovávali léta.
Bitva samotná a její následky jsou popsány v mnoha seriózních historických pojednáních. Stala se podnětem k románům, zdrojem pověstí, básní a písní. V jedné z nejnovějších, kterou složil Vratislav Tauber pro Sivickou kapelu, znějí slova:
"Já su z té země od Slavkova,
kde v dávných dobách bitva byla
tři císaři přišli sem,
poničili naši zem,
tu zemi krásnou, malovanou,
Kolik tu mužů zahynulo,
a kolik rodin zaplakalo,
za životem ztraceným,
za mládím promarněným,
k čemu to bylo, utrpení..."
Text písně vyjadřuje názor prostých lidí na tuto událost. Snad budou její slova zdrojem poučení. Zbraně by bylo nejlépe předvádět jenom v rámci programu tradičních výročí na poli pod Santonem.
