Tvarožná v roce 1898

Impulsem k napsání článku o tom jaké to bylo ve Tvarožné před stopěti lety byl rukopis, sepsaný bývalým starostou Josefem Tužínem (1901–1903). Popisuje v něm obec i katastr na konci 19. století. Po doplnění údajů se nám zobrazí tehdejší Tvarožná a její obyvatelé.
Tvarožná leží na nejvýchodnější straně okresního brněnského hejtmanství asi 10 kilometrů od Brna u císařské silnice Brno-Olomouc.
Ve 136 domech žije něco přes 800 obyvatel tehdy uváděné československé národnosti. Převažuje téměř stoprocentně římsko-katolické náboženství. V celé farnosti, zahrnující ještě Blažovice, Velatice, Horákov, Mokrou, Maxlenku, Rohlenku a dvě myslivny je přes 3300 věřících.
Střed obce tvoří široká „Náves“, vzniklá často se rozlévajícím potokem. Na východ od Návsi je ulice „U dvora“, na jihozápad na malém návrší křivolaká část „Krhoun“, kde bydlí většinou domkaři. Na západě je „Gastl“ a na jihozápadě „Konec“. Kromě Krhounu leží ostatní části na rovině.
Obec není elektrifikována, není zde vodovod, dešťové vody jsou odváděny otevřenými příkopy. Potok není regulován. Silnice nejsou zpevněné a po dešti se obyvatelé brodí blátem.
Ještě nestojí domy v částech „Za dvorem“, “Nová ulice“, “Za humny“, “Sivická“, “Hlinky“ a „Velatická“. K obci patří i větrný mlýn heršpického rodáka Karla Bahnera se dvěma domy, kaple Panny Marie Sněžné na Kopečku (další názvy Mariánská hora, Padělek, Napoleonův kopec, Napoleonův chlum, Santon), cihelna pod Kopečkem a v roce 1895 postavená obecní cihelna v Hlinkách. .
Obcí protéká potok, pramenící u Kovalovic a přes něj jsou dva mosty a tři lávky. Po mostě u kovárny z roku 1897 vede okresní silnice do Pozořic.
Obec má několik významných budov. Je to především kostel sv. Mikuláše, postavený brněnským stavitelem Augustem Weissem na místě staršího kostela podle projektu Augusta Prokopa. Stalo se tak za faráře Václava Kosmáka. Stavbu požehnal 9. října 1881 zástupce brněnského biskupa Karla Nöttiga P. Augustin Kyjovský. Vysvěcení kostela se uskutečnilo až po dlouhých letech při biřmování v roce 1925. Vysvětil ho brněnský biskup Josef Kupka, nástupce biskupa Jana Nepomuka Kleina.
Pod kostelem stojí jednopatrová budova fary. Zde působí farář Miloslav Simonides (1893–1932). Hřbitov je na stejném místě jako dnes, ale zabírá jen asi čtvrtinovou plochu.
Na radnicí, původně dřevěné budově z roku 1656, je starostou Jan Kaláb. Ve stejném místě je trojtřídní škola, postavená na místě nevyhovující budovy v roce 1861 a nadstavená v roce 1883. Nadučitelem je zde Rudolf Hledík. Ve školním roce 1897–1898 školu navštěvovalo 241 žáků z toho 101 z Velatic. Ve školním roce 1898–1899 potom 239 žáků z toho 104 z Velatic.
Je ustavena školní rada, která pod předsednictvím P. Miloslava Simonidese dala 31. 7. 1898 souhlas k takzvanému „vyškolení“ Velatic neboli ke zřízení samostatné školy.
Pošta je v domě č. 6 a poštovním expedientem je obchodník Jan Kaláb.
Hospodářský dvůr hraběte Belcrediho je ve východní části obce. Jednopatrová správní budova je postavena ve spodní části u potoka, kolem prostorného dvora jsou hospodářské budovy a směrem k Sivicím je zahrada.
V obci je kovárna a v ní „nemocnice“. Budova na hasičské nářadí, nazývaná „šupňa“ stojí naproti domu Josefa Valouška č. 93.
U katastrálních hranic s obcí Jiříkovice je již na jiříkovickém území samota Rohlenka. Toto hospodářství a zájezdní hostinec patří Julii Kalábové. Maxlenku na velatickém katastru vlastní Emilie a Klement Krčkovi. Klement Krček je rodák z Tvarožné č. 41.
V obci je 8 studní a na návsi dva rybníky-broďáky a to před domem Františka Liškutína a u domu Josefa Šlezingra č. 20. Sloužily pro koupání koní a čištění povozů.
V obci působí Sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1891, který je součástí 16. hasičské župy politického okresu brněnského. Jeho předsedou je Matěj Daněk.
V potravním spolku Blahobyt je ředitelem Rudolf Müller, který v lednu vystřídal dlouholetého ředitele Josefa Eliáše. Působí zde i Spolek vojenských vysloužilců, Spolek křesťanských matek a Čtenářský spolek Cyrilo-metodějské jednoty, založený z popudu učitele Františka Fibicha a faráře Václava Kosmáka.
Všechny domy mimo již jmenované školy, fary a správní budovy velkostatku jsou přízemní.
Uspořádání domu je zřejmé z půdorysu. Obytná část je vpředu k návsi, za ní je dvůr, uzavřený kůlnou, za ní zahrada a za zahradou stodola. Ta stojí buď v řadě s ostatními nebo samostatně. Hospodářská stavení jsou v domech na pravém břehu potoka při čelním pohledu na levé straně obytného stavení a vrata vpravo. U domů na levém břehu potoka je tomu naopak.
Při popisu uspořádání domu se přidržím popisu, sepsaném starostou Josefem Tužínem.: “Dřív byly všechny domy stejné. Před každým domem byla malá místnost bez dveří tzv. žudr a v něm po obou stranách lavice. Odtud se vchodem vešlo do síně, kde byla hliněná podlaha, sypaná plevami a dřevěný strop.
Ze síně vedl vchod přímo bez dveří k ohništi, vlevo do světnice, vpravo do komory, do obou místností dveřmi.
V komoře byla hliněná zem a malé zamřížované okénko do ulice asi 30 cm vysoké a 20 cm široké.
V ohništi nalevo bylo ohnisko a pod ním výklenek na dřevo. Nad ohništěm byl ohromný komín.
Za ohniskem stála ohromná pec na 8–10 bochníků, která vedla do světnice o rozměrech asi 5 × 5 metrů. Ta měla hliněné stěny, nalíčené na bílo a dřevěný strop. U stropu pod trámy uprostřed světnice byl „rošt“ na knihy.
Hned u vstupu do světnice nalevo byla kropenka a u ní visely růžence. Od kropenky nalevo v koutě stávala skříň-almara a vedle ní pestře malovaná truhla.
V koutě u oken stával stůl s trnoží a kolem po obou stranách byly lavice, spojené v pravém úhlu. Na stole vždy býval chléb a sůl.
Mezi okny bylo zavěšeno malé zrcátko, vrchem dolů nakloněno.
V koutě, kde stál stůl, visely na stěně obrazy svatých, zavěšené na stěně jako zrcátko, spodkem podpíraly se o tzv. laisnu (lať).
Vedle lavice stávala skříň tzv. kost(e)n. Byl pokryt bílou plachetkou s krajkami nebo s vyšíváním. Na skříni stála skleněná báně (obvykle s ukřižovaným) a dokola malebně rozloženy různé drobnosti náboženského charakteru (svícen, kříž, apod. ).
Nad skříní byl věšák na náčiní – „lištva“. Ta měla trojí oddělení. Dole byly samé džbány stejně pestře pomalované – ty visely na kolíčcích . V prostředním nejužším oddělení byly samé šálky – hrníčky se dvěma uchy, rovněž stejné a stejně pestře malované. Nahoře byly pestré talíře, jeden vedle druhého.
V zadním koutě stála postel s barevnými, až do stropu nastlanými peřinami. Za postelí bylo malé okénko, vedoucí na dvůr.
Mezi postelí a skříní visely kývací hodiny.
Vedle postele byly pec a vedle ní velká, téměř až do stropu sahající kamna, která se vytápěla stejně jako pec ze síně.
Kolem kamen a pece byla zděná lavice.
Vedle světnice byla kůlna. Za předním obytným stavením pak dvůr. Od zahrady za ním býval oddělený otevřenou kůlnou, vysokou tak, aby zde o žních projely naložené vozy. V zahradě byla stodola – „mlat“.
Ve dvoře byla hospodářská stavení, která dosahovala až k zahradě. Za komorou byla konírna nazývaná maštal a vedle ní kravín, zvaný chlév. Potom „chlívky“ pro vepřový dobytek.
Podél všech chlévů byla položená dlažba z plochých kamenů a po celé délce rozložené mělké hnojiště, odkud při dešti vytékala na náves močůvka.
„Všechna stavení byla nízká, krytá slámou. Postupně byly střechy pokrývané pálenou nebo cementovou křidlicí.
Dům byl zalíčen bíle, jen dole byla modrá podrovnávka, ukončená nad ní červeným páskem“.
Před domem jsou zahrádky, ohrazené laťovým plotem. Takřka v každé byly hrušky, aby bránily požáru.
„Pěstovaly se zde zelenina a květiny. Nejčastěji reseda, balsamína, bazalka, brčál, měsíčky, jiřinky, pivoňky, oměje, hledíky a jiné.“
Výměnky jsou buď součástí obytného stavení nebo postavené zvlášť, často v jiné části obce.
Tvaroženský katastr je protažený od jihu k severu, od Jiříkovic k Mokré. Na východě sousedí s Holubicemi, na západě se několika metry dotýká šlapanického katastru. Jiříkovický katastr sahá až ke mlýnu na Kopečku.
Severní část katastru je zalesněná. Les o výměře asi 150 hektarů je v podílovém vlastnictví tvaroženských starousedlíků – singularistů.
Tak to tedy bylo před stopěti lety ve Tvarožné.

Dle Josefa Tužína sepsal a doplnil František Kopecký

Přílohy:
Schéma a soupis katastrálních tratí z roku 1873 dle starosty Josefa Tužína.
Půdorys obce z roku 1897.