Tvarožná v letech 1620–1848

Po porážce druhého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře bylo katolické náboženství prohlášeno za jediné. Začala ostrá protireformace a rekatolizace.
Německý jazyk byl prohlášen za rovnoprávný a čeština byla vytlačována ze zemských a nižších úřadů.
Urychlil se proces druhého nevolnictví.Zvyšovaly se robotní povinnosti. Příčinou bylo zpustošení českých zemí po třicetileté válce, kde počet obyvatelstva klesl o třetinu.
Je to i případ Tvarožné. Vždyť v závěru třicetileté války bylo Brno dvakrát, v letech 1643 a 1645, neúspěšně obléháno Švédy. Panství v okolí města byla silně postižena a třetina usedlostí byla pustých.
Zpustošení obce dokládá lánový rejstřík, pořízený v letech 1673–75. Podle něho bylo ve Tvarožné 54 usedlíků, z toho 27 starých a 8 nových. Hospodáře tedy mělo jen 35 usedlostí.
Mezi 27 majiteli největších gruntů bylo 13 celoláníků, osm pololáníků, tři čtvrtláníci a tři domkaři s polnostmi. Všechna orná půda byla zařazena do první bonitní třídy.(1)
Lánový rejstřík zná i držitele vinohradů v Zeylsbergu, které byly v době pořizování rejstříku osety obilím.
Jako nové usedlíky z roku 1657 uvádí lánový rejstřík pouze jednoho celoláníka a šest pololáníků. (2)
V lánovém rejstříku zaujme i to, že se v něm vyskytuje i značný počet německých jmen. Jednak je to tím, že Važanice, které se staly součástí Tvarožné, byly do jisté míry německé a druhak také proto, že jejich držitelé sem údajně přibyli za třicetileté války. Do roku 1675 byla v obci byla jedna třetina německých jmen. F. A. Slavík uvádí, že do roku 1673 bylo mezi osedlými ve Tvarožné 22 Čechů a 13 Němců a že poustek bylo 14 českých a 5 německých.
Avšak mezi starými poustkami je nejvíce německých jmen a sice Schlesinger, Widermerth, Czyssl, Müller, Brandtweiner, Auss a Racz. V katastrech od poloviny 18. století jsou téměř výhradně česká jména s výjimkou Schlesingra a dalších, který se později počeštil na Šlezingra.
V době pořizování lánového rejstříku byla Tvarožná stále součástí dominia kláštera králové na Starém Brně. Patřily tam i mnohé další obce. (3) Smlouvou z 10.října 1713 prodal ženský cisterciácký klášter na Starém Brně statek Tvarožná a Velatice rytíři Janu Kryštofovi z Freienfelsu za 28 000 zlatých rýnských. Ten odkoupil v roce 1714 od hraběte Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat také panství Líšeň. Freienfels držel v té době i Slatinu.
Vznikl nový komplex – alodiální panství Líšeň s Obcemi a Slatinou a se statkem Tvarožnou a Velaticemi. Vrchnostenská kancelář byla v Líšni. Zajímavostí je, že předkem Freienfelsů je Martin Pruskauer, potomek selského rodu z Tvarožné. (4)
Po smrti posledního mužského držitele z rodu Freienfelsů Františka Xavera zdědil celé panství v roce 1819 majitel jimramovského dominia hrabě Eduard Belcredi.
Líšeňské panství se tedy na konci feudálního období skládalo z městečka Líšeň a vesnic Obcí, Slatiny a Velatic a podle josefínského katastru měřilo 3932 jiter a 307 čtverečních sáhů.
Panské dvory byly v Líšni, ve Slatině, v Obcích a ve Tvarožné. Značné robotní povinnosti poddaných ve tvaroženském statku si vysvětlujeme nepříznivým poměrem rustikální a dominikální půdy. K rustikálu počítáme 64 % veškeré půdy a k dominikálu 36 %. Je to tedy k poddaným mnohem nepříznivější poměr než v rámci celé Moravy.
F.A.Slavík uvádí, že v roce 1733 bylo ve Tvarožné již jen devět celoláníků. Počet pololáníků stoupl na 28. Dále zde byli čtyři čtvrtláníci, tři domkaři, sedm výměnků a pět podruhů. (5)
V 18.století postupovala sociální diferenciace poddaných. Populační vzestup zde nebyl ale příliš vysoký. V roce 1790 zde je zaznamenáno 370 obyvatel, žijících v 60 domech a na počátku 30. let 19. století 434 obyvatel v 72 domech.
Tento proces dokumentuje i tereziánský katastr z roku 1754 a zároveň dokládá zvyšování počtu venkovského obyvatelstva bez půdy.
Tereziánský katastr již zná také 25 podruhů, kteří obdělávali svobodná pole o minimální výměře, která je nemohla uživit. (6)
Tvaroženský dvůr, který byl z velké míra obděláván z robot, měřil v roce 1750 601 měřic a 1 achtl orné půdy a 3 měřice zahrad. Sklízelo se z něho 29 dvojspřežních fůr sena, 10 fůr otavy.
Z rustikálních pozemků měla líšeňská vrchnost od tvaroženských poddaných příjem z pozemkové činže, z kopanic, z vinic a také peněžní náhrady místo kuřat, vajec a povinné čižby. (7)
Poslední platná úprava robotních povinností je z konce vlády Marie Terezie a sice robotním patentem z roku 1775. Jsou známé robotní povinnosti u všech kategorií obyvatelstva.
Poddaní platili desátek i tvaroženskému faráři a přispívali také na vydržování kaplana.
V roce 1805 přišla na obyvatele Tvarožné a okolních obcí další pohroma. 2. prosince zde svedly krvavou bitvu francouzská a rusko-rakouská armáda. V bitvě tří císařů zvítězili Francouzi pod velením samotného císaře Napoleona. Znovu byly zpustošeny obce a městečka mezi Brnem a Slavkovem. Tvaroženský kostel, kde působil farář Václav Bartošek (1787–1813), byl těžce poškozen a několikrát vojáky vydrancován více než jiné kostely v okolí. (8)
Období od josefínských reforem do roku 1848 je dobou přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Nedaleké Brno se stalo velkým průmyslovým centrem a potřebovalo pracovní síly ze širokého okolí.
Na počátku 40. let 19. století se vytvářel stabilní katastr. Obecní katastr měl v této době rozlohu 1530 jiter a 1403 čtverečních sáhů. Pole byla zařazena do tří bonitních tříd. K dispozici je celá řada dalších zajímavých údajů z té doby jako například o pozemcích, výnosech obce i o výměrách rustikální i dominikálních půdy.
V obci bylo celkem 74 domů. Jsou to selské usedlosti, domky, farní kostel, dvůr patřící líšeňskému panství, panský ovčín a vinopalna, farní dvůr a škola, větrný mlýn, obecní hostinec a obecní pastoušku.
V roce 1843 žilo v obci 539 obyvatel z toho 257 mužů a 282 žen. Obyvatelstvo bylo katolického vyznání s výjimkou devíti židů.Ze 123 rodin se jich 105 živilo zemědělstvím, 15 živnostmi a tři žádným z těchto příjmů, protože šlo o faráře a učitele.
Zemědělci pěstovali pšenici, žito, ječmen a oves, méně pak brambory, hrách, zelí, čočku, kukuřici a konopí. Praktikoval se úhorový systém hospodaření. Pozemky obhospodařovali nejen tvaroženští, ale i osedlí z okolních vesnic. Seznam uživatelů pozemků ze 30. září 1844 napovídá o gramotnosti tvaroženských obyvatel, protože ve 26 případech je místo podpisu opatřen třemi křížky. A to přesto, že farní škola, založená vrchností, byla v obci již před rokem 1710.
Přebytky obilí a ovoce se vozily na trhy do Brna, Slavkova a Vyškova. V domácích chovech byly koně, hovězí a vepřový dobytek, ovce a husy.
Lesy byly pouze obecní. Užívali je pro otop i na stavbu starousedlíci, neboli singularisté. V polovině 18. století byl dřeva nedostatek, takže se muselo kupovat odjinud.
Stravu obyvatelstva tvořila moučná jídla, brambory, zelí a luštěniny. Maso se jedlo méně.Nápoji byla voda, někdy pivo a pálenka.
Domy v obci byly přízemní, úzké, nízké a postavené stejně jako hospodářské budovy z nepálených cihel. Stodoly se stavěly ze dřeva. Krytinou byly slaměné došky. Pouze úřednický byt v panském dvoře byl jednoposchoďový. Kostel, fara, dvůr, škola a vinopalna byly značně prostorné. Kostel byl kryt cihlami a částečně šindely. Cihly kryly i dvůr, faru, vinopalnu, ovčín a část rolnických domů. 39 domů pojistila proti požáru Moravskoslezská pojišťovna.
Větrný mlýn v obci měl jenom jedno složení a semlel ročně asi 700 měřic obilí.Vinopalnu pronajímala vrchnost židovským podnikatelům a ročně produkovala 315 až 320 věder pálenky z 2000 měřic brambor a 160 měřic žitného sladu. Z josefínského katastru známe na panské vinopalně č. 58 Salomona Moisese.
Ve oceňovacích operátech jsou i názvy jednotlivých tratí, které se poprvé objevují v josefínském katastru. Je jich tam uveden 37 a jsou číslovány římskými číslicemi.
Vceńovací operát uvádí ještě dalších 11 tratí. Umožňuje nám také zjistit všechny majitele a nájemce domů k roku 1844.
Protože jsou zachovány obecní účty od roku 1748, známe od této doby i představitele obce a rychtáře.
Dochované obecní účty nám umožňují i pohled do obecního hospodářství.
Vceňovací operát si v roce 1844 stěžoval na nedostatek zemědělských dělníků.
Ten bránil stejně jako robota, desátek a primitivní zemědělská technika rozšiřování hospodářství. Blízkost Brna a pracovní příležitosti v průmyslu znamenaly pro vesnické bezzemky sociální vzestup. Ve Wolného topografii Moravy je napsáno, že obyvatelstvo líšeňského panství žije ze zemědělství, obchodu s ovocem a také z denní mzdy v továrnách blízkého hlavního města.
Předpokládáme, že se to týkalo i Tvarožné.

František Kopecký

Odkazy:
(1) Jejich jména známe
(2) Jejich jména známe
(3) Byly to Ořešín, část Zbraslavi, Rudka, Stanoviště, Husovice, Maloměřice, část Žebětína a Syrovic, Lískovec, Moravany, část Nosálovic, Hlubočany, Hostěnice, Komořany, část Zvonovic, Branišovice, část Černčína a Žarošice.
(4) 700 let Tvarožné u Brna, Ludvík Belcredi, str.163
(5) Jejich jména známe.
(6) U některých známe jejich jména.
(7) Je známa jejich výše.
(8) 700 let Tvarožné u Brna, Antonín Daněk, str.145

Prameny: 700 let Tvarožné u Brna, stať Jiřího Janáka, str.34–53.